Tato akce měl podtitul „koncert jako prase drbání“ a takový koncert to skutečně byl. MADE BY THE FIRE pokřtili vinyl, na který se čekalo šťastných třináct let, a GOODFOUL ukázali, jak silná nostalgie může být i po deseti letech půstu.

Kdyby mi někdo ještě před pár roky tvrdil, že MADE BY THE FIRE se svým zatvrzelým postojem k nahrávání čehokoliv vydají vinyl, že jim ho na koncertě pokřtí GOODFOUL a navíc při tom uvidím i starou, „mejdskou“ sestavu, zaklepu si na čelo. Ale cesty plzeňských Ohnivců jsou prostě nevyzpytatelné, stejně tak jako cesty chodovských neurotiků. A tak jednoho krásného dne vcházím do plzeňského svatostánku Pod lampou a vítá mě sestava, kterou jsem viděl pohromadě snad před nějakými deseti lety. Tento večer bude výjimečný.

Hodiny již dávno odbyly devátou večerní a na scéně se objevuje ohnivá čtyřka. Vládne dobrá nálada, prostorem se nese „Flowers Power“, „Úryvek“ a třeba i „Kytice“. Prostě takové ty hezké instrumentální písničky, kde je spousta vyhrávek, parádní bicíčka a příjemné emotivní pětí. Spojení profesůrské progrese a punkem otřískaného screama. Spojení, které se dle mého nepovedlo nikomu jinému na domácí scéně. Něco, co nemá obdoby, nikdy je nemělo a mít asi ani nebude.

Ke konci přichází chodovská cháska a Venca z GOODFOUL za obecného veselí křtí obal nového vinylu plzeňskou vodou, rezavou a pěnivou, jak to ta voda jen v Plzni umí. Slovní se, směje se a pak se naštěstí zasejc hraje. Ne však na dlouho.

Set přerušuje pauza, po které na scénu přichází MADE BY THE FIRE TRIO. Stará sestava s baskytaristou Honzou a fešáckými triky KING DIAMOND. A pak už to fičí. Všechny ty starý fláky. Teprve teď zjišťuji, jak moc se mi po nich stýskalo. Vlastně i „Tucku“, kterou jsem nikdy moc rád neměl, teď hltám po každé notě.

A že před těmi deseti lety měla tato sestava přeci jen jinou formu, než nyní po několika zkouškách? To asi jo, ale koho to zajímá? Staří MEJDI prostě válcovali. Ty skladby mají sílu drtit kosti a větrat emoce. Pevně doufám, že to nebylo naposledy, protože tohle mi chybělo. Na toto bych klidně chodil každý týden. Oproti nové tváři kapely se tu více cení zuby a brousí nože.

GOODFOUL si dávají na čas. Zvukovka je věčná a neustále se něco ladí. Inu, možná je trochu znát, že kluci odvykli klubové rutině. Vencovo gesto se zdviženou pěstí budí úsměv. Ale čert vem pózy, je tady „Beauty“ a to znamená skákanou, hopsanou a šťouchanou v pitu. K mému překvapení tam poskakuji jako gumídek i já.

Samozřejmě jsou tu i skladby jako „Trauma“ nebo „Some Faces Behind The Wall“, atmosféra naprosto skvělá a pod pódiem řádí skvadra, která má až na výjimky tři křížky na zádech. Vlny nostalgie zalévají vše, co má ruce a nohy a alespoň pětadvacet let.

Čekám vlastně už jen na jednu skladbu a tou je „Skylines“. Je jasné, že jako největší megahitovka je šetřena až na konec, kdy mi přelétne opět úsměv na tváři, když se Venca znovu propadne do lehce hvězdných manýrů. Přídavek je jasnou věcí a mě nezbývá než bilancovat.

Nová skladba je z toho, co GOODFOUL hráli, zdaleka nejslabší a já mám pocit, že většina lidí sem přišla opravdu zavzpomínat. Pokud se GOODFOUL dali opravdu dohromady, aby opět tvořili, pak je čeká strastiplná cesta, protože na to, kde skončili, se v dnešní době prostě a jednoduše navázat nedá. Myslím, že to kluci vědí, protože se o to navázání už několikrát pokusili. I tak jim držím palce, protože to, co předvedli v Divadle pod lampou prostě nemělo chybu, a geniálně zafungovalo i po více jak deseti letech. S napětím očekám věci příští.